Když jsem před čtyřmi lety poprvé zavítala na Mistrovství ČR družstev starších žáků v rapidu, netušila jsem, že následující tři roku si skoro vždy na přelomu května a června najdu čas podívat se do Seče. Sice už ne jako hráčka družstev, ale jako část dozoru.

Každý ze tří předchozích víkendů, které jsem v Seči strávila, byl pro mne nějak zajímavý. Ještě teď s úsměvem na rtech vzpomínám, jak se před čtyřmi lety většina našich soupeřů divila, že máme pět holek (Vždy jsem jim ochotně vysvětlila, že ty dvě holky, co hrajou vedle mě, jsou ve skutečnosti kluci), nebo jak nás před dvěma lety zradila navigace a Lucka mi ukázala krásy Sečské přehrady. I letošní účast se vyplatila, odjížděla jsem ze Seče obohacená o další zážitky, o které bych se s vámi ráda podělila.

Letos se nám podařilo kvůli pracovním, studijním či zdravotním důvodům podcenit přihlašovaní, takže jsme se přihlásili na poslední chvíli. Díky tomu jsme nedostali přidělené ubytování ve srubu v Junior centru, ale skoro dva kilometry od hrací místnosti v kempu U letadla. S Vojtou jsme z toho nebyli nadšeni, zvláště poté co mi bylo řečeno od jednoho týmu, který tam byl ubytovaný v loňském roce, že pěkný to tam není a obyvatelný možná. Takže s temnými myšlenkami, že v noci možná umrznem v malých chatkách, jsme se v pátek ve tři vydali na dlouhou cestu do Seče. Cestovali jsme ve dvou autech, v jednom s navigací a v druhým jen s mapou a pozornými spolujezdci. Překvapivě mapa vyhrála (díky Zuzce, která nás zachránila v nějaké vísce poblíž Seče, kde je divně označená odbočka). Vojta se nemohl vymotat v Havlíčkově Brodě, kde byla objížďka, a navigace je místo na Golčův Jeníkov vedla přes Chotěboř a malé vesničky okolo.

Po přihlášení a dalších formalitách jsme byli odkázáni na kemp U letadla, kde jsme byli příjemně překvapeni, protože jsme nebyli ubytováni v chatkách, ale na ubytovně. Sotva jsem se stihla aklimatizovat, začala už v místní restauraci zuřit přestřelka jak z dalekého západu. Takže jsme s Vojtou zanechali děti pod dohledem paní Frkové a radši jsme utekli, než nás naše děti s radostí zastřelí nějakým Bangem, hledat cestu do Junior centra kolem přehrady. Potože nám hledání nezabralo moc času, rozhodli jsme se přejít hráz a zdolat kopec k zřicenině hradu Oheb, ze které se nám naskytl úžasný pohled na přehradu.

Bohužel už se pomaličku stmívalo, takže jsme prozkoumávání hradních zdí po chvíli museli odložit na dobu neučitou. Po návratu do kempu jsme zjistili, že naše děti už nebavili indiáni na dalekém západě a odcestovali radši do obchodnické země Katan, kde jediné nebezpečí hrozí od zloděje a pirátů. 

V sobotu ráno nás čekalo další překvapení v podobě skvělé snídaně. Protože jsme se všichni pořádně nadlábli, nikoho nenapadlo, že by šel do hrací místnosti po svých. Takže jsme lenošně nasedli do aut a nechali na řidičích, ať nás dopraví. Před zahájením turnaje jsme zjistili, že jsme lístky na oběd a večeři dali na starost nezkušenému hlídači (mě), který je nechal podstivě na bezpečném místě v kempu na skříni. Musím se přiznat, že jsem v danou chvíli byla ráda, že jsme byli po snídani líni a že se nemusím vydat na trestnou výpravu pro jídlo pěšky.

Náš tým ve složení Šimon Fouček, Kuba Marek, Radek Nekvasil, Leoš Rejzek, Radim Kovaliček, Zuzka Frková a Tomášek Frk nezačal zrovna slavně 0,5: 5,5. Pět z nich se zaleklo, že nám byl oběd ukraden (což jsme jim s Vojtou ze srandy tvrdili) a radši si uhráli bramboru (nulu). V druhém kole se mírně polepšili 2:4. Ikdyž teda Tomášek by zasloužil na prdel. Rozhodl se totiž, že nebude hned dávat mat, ale že si promění všechny pěšce, takže se mu na šachovnici objevili neprve tři koně, pak myslím, že tři střelci. Byla jen otázka času, kdy dá pat. Ale prý si na to dával pozor. A po druhém kole následoval vytoužený oběd, teda nekonečná fronta na oběd. 

Sál, ve kterém děcka hráli, jsem měla vždy radši, protože mi přišel více prostorný a prosvětlený. Ale po prvních kolech jsem doufala v něco hodně nepravděpodobného, že se děcka schopí a my unikneme z dosahu velice, velice až nepříjemně přísné paní rozhodčí, se kterou jsem, jak plynul čas, měla pár drobných kolizí. Asi jsem vážně neschopný dozor, ale bohužel ovládání našich dětí není jednoduché (a to tvrdím, protože je znám už nějaký pátek, že byli hodné).

Ale zpět k průběhu turnaje. Po obědě se děckám podařilo uhrát remízu a Tomášek se skamarádil s dětma, co si venku házeli s hodinama od Twistru (mají tvar létajícího talíře). Vojta dokonce několikrát sundával Tomáška ze stromu,

kde se nám uhnízdil společně s dalšími dětmi. Bohužel ale na šachovnicích se dětem nedařilo, moc nul (teda smajlíku) se mi objevilo v našem záznamu výsledků. Ale těsně před večeří uhráli remízu. A Vojta v doprovodném turnaji uhrál ze 6 kol 4 body.

Po večeři byl domluven fotbal proti Vyšehradu. Když jsem to na žádost našich kluků domlouvala, netušila jsem, že budou chtít hrát jen čtyři z nich. Takže když jsme s Leošem viděli přesilu na straně Vyšehradu, rozhodli jsme se ,,hrát” (Leoš se občas dotkl míče a já se snažila co nejméně běhat, protože mě po celý den a hlavně po večeři sužovaly velice nepříjemné zažívací potíže). Vsadím se, že ani jedna strana pořádně neví, jaký byl výsledek. Myslím, že jsme ho nakonec kolem půl deváté zaokrouhlili na 6,5:6,5 a my zamířili do kempu. Protože bylo k dispozici jen jedno auto a nás bylo 7, musel jít jeden statečný se mnou kolem přehrady. Statečným se stal Radim, který mi pak cestou od hráze povídal scénu z nějakého hororu (včas jsem ho naštěstí zastavila, jinak bych asi v noci moc dobře nespala).

V neděli ráno jsme měli volno, takže jsme mohli se v klidu nasnídat. Teda až na Vojtu, který musel hrát, a čtyři nedočkavce, co chtěli jet s ním. Škoda, že se turnaj nezačínal až v neděli, protože našim dětem se začalo dařit. Nejprve remíza a pak dokonce i výhra. Ale někteří mají víc štěstí než rozumu. Například Zuzka. Nejprve nějak získala dámu a začala útočit. Jenže měla málo času (pod minutu) a tak postavila svou dámu na políčko, kde si ji soupeřka klidně mohla vzít. Naštěstí si toho nevšimla. Pak Zuzka v poslední sekundě zmáčkla hodiny (ještěže se přidávalo deset sekund). A partie končila, tím že Zuzčina soupeřka stála několik tahů v šachu a následně i v matu.

Šťastni, že jsme zakončili turnaj výhrou 5,5:0,5 , jsme se odebrali na oběd, kde nás čekala nějaká omáčka na způsob svíčkové. A hned po obědě jsme se vypravili na cestu domů, což byla velká chyba. Kluci ve Vojtově autě to prý prospali, ale my jsme měli o zábavu postaráno. Zuzčin oběd si totiž řekl, že se mu v jejím bříšku i přes kinedryl vůbec nelíbí. Takže jsme zastavovali poblíž obchvatu Moravských Budějovic a poté, co i Tomášek oznámil, že mu je špatně, jsme si udělali trošku delší přestávku přímo v Moravských Budějovicích. A musím říct, že děcka jsou pořádný trdla. Jakmile Tomášek zjistil, že by mohl dostat nanuk, začal tvrdit, že mu je již dobře. To stejné Zuzka. Nakonec jsme šťastně dorazili do Znojma skoro o hodinu později než Vojta s kluky.

A jak jsme vlastně celkově dopadli? To radši nebudu zmiňovat.

A ještě jedna otázka na zamyšlení. Myslíte si, že potřebují mladí šachisté večer na zabavení šachy?